Jízdenky, prosím! - Recenze

♟️ 2-5 (nejlepší ve 3-4)

🧑 8+ (souhlasí)

⏱️ 30-60 minut (podle počtu hráčů)

🎲 budování tratě, sbírání sad

🎯 rodinná hra

📦 Asmodee

Vlakem tam a zase zpátky

Jedna z deskovek, kvůli které lidé propadli tomuto koníčku. Přestože s ní začínali, vracejí se k ní i po letech. Geniálně jednoduchá klasika. Zabrat ty nejlepší koleje a postavit si vlastní trať napříč mapou. Kdo by odolal?

Nastupovat a připravte si jízdenky

Jak píše sám autor hry, pravidla by se vešla na jednu jízdenku. Úkolem každého hráče je budovat vlakové trasy mezi jednotlivými městy. Tečka. Ne, tak jednoduché to zas není. Tajné úkolové jízdenky, vám řeknou, jaká dvě cílová města musíte propojit. Pokud se vám tak podaří protnout mapu, získáte body navíc. Nedokončené tratě vám ale body odečtou. Čím odlehlejší kouty spojujete, tím více úseků leží před vámi.

Napříč Severní Amerikou

Abyste zkrotili divokého oře, potřebujete odpovídající počet karet vagónků v barvě trati. Když je o ně nouze, žolíková lokomotiva utáhne jakýkoli náklad. Stále tak manévrujete mezi dobíráním vagónků a stavěním trati. Protože vybudovaná trasa vám přinese body a přiblíží vás k triumfu.

Kromě vlastního jízdního řádu ale sledujete i soupeřovy koleje a řešíte dilema. Riskovat a lízat další karty, nebo raději hned obsadit klíčovou trať, dokud je volná? Tahle přetahovaná o mapu mění obyčejné stavění vláčků v napínavé soupeření o železničního magnáta.

Jak se Vláčkům líbí u nás doma

Spoustu let doma vlastníme pouze tuhle základní verzi a musím říct, že si s ní bohatě vystačíme. Žádná partie totiž nemůže být úplně stejná. Strategie, která fungovala minule, nám v další hře nemusí vůbec projít. Zvláště s dětmi se dá hrát jako pohodové rodinné stavění tratí. Přesně tak jsme před lety začínali. Teď už si to ale většinou rozdáme jen v dospělé sestavě a směle se pouštíme do blokování soupeřových cest.

Nenápadně sbírám karty jedné barvy a tvářím se, že buduju trasu kdesi na jihu. Ale není mi to nic platné. Jakmile se jen náznakem přiblížím k New Yorku, je jasno. Soupeřka zná totiž všechny tratě nazpaměť a hned ví, co chystám. Okamžitě obsadí klíčovou kolej dřív, než stačím dolíznout poslední správný vagónek. Můj expres, který mě měl dovézt nejkratší cestou ke splnění jízdenky, právě vykolejil. A já taky. Takže mi nezbývá, než objet půlku Ameriky. Jako vždycky.

Nejzábavnější disciplínou je pak boj o nejdelší trať. Nejde nám ani tak o desetibodový bonus, jako o uspokojení z nekonečné linie. Nastávají tak absurdní situace, kdy místo přímého propojení 2 vagónky obkroužíme město, jen abychom nepřerušili trasu. „Á, tady zase někdo jede na nejdelší“.

Jelikož někteří z naší herní skupiny znají (dobře, konkrétně jedna!) mapu opravdu do detailu, přidělala jsem pár jízdenek, které se ve hře nevyskytují. Střídáme tak „staré“ s „novými“. Nejen, že je tím hra trochu napínavější, ale já tak mám občas i naději na výhru.

Kdo si sedne k hernímu stolu

Ke hře si rádi sednou nejen milovníci vláčků. Predevším rodiny se školáky, kteří už zvládnou promyslet trasu dopředu. Velmi jednoduchá pravidla ocení ti méně zkušení. Zkrátka ale nepřijdou ani soutěživé povahy. Užijí si tu správnou rivalitu nebo možnost si zaškodit. Skvěle tak zafunguje i v partě přatel.

Pro hraní s menšími dětmi můžete zvolit zjednodušené verze. Samostatně hratelné Ticket to Ride Junior nebo strašidelný Vlak duchů.

Cesta do síně slávy

Autor této veleúspěšné hry Alan R. Moon se snažil s menšími či většími úspěchy prosadit jako herní designér více než 20 let. Situace se změnila v roce 1998 po zisku ceny Spiel des Jahres (Hra roku) za hru Elfenland. Největší úspěch ho ale potkal o pět let později. Jak sám popsal v jednom rozhovoru, během ranní procházky dostal okamžitý nápad na propojování měst na mapě. Po pouhém roce ladění hra v roce 2004 vyšla pod názvem Ticket to Ride. Autor rázem stoupl v ceně a hra získala ocenění Spiel des Jahres. V roce 2025 byla dokonce uvedena do Síně slávy BGG. Do dneška se prodalo přes 18 milionů jejích výtisků.

Naše herní sestava: ve dvou, ve třech, ve čtyřech